Když slunce zapadá... - 4. Oživlá mrtvola a další dvě ve sklepě

4. Oživlá mrtvola a další dvě ve sklepě


„Sss… Á, to bolí… K Natasovi…“ klel Pavouk, zatímco se krčil v rohu místnosti, kde byl zavřený. Kobka nebyla moc velká, ze starých kamenných zdí byly jen tři východy: dvě zamřížovaná okna a jedny prorezivělé dveře se stříbrnými kříži po stranách, to samé u oken. Kamenná podlaha byla zašlá, avšak prozatím čistá a stejně jako na zdech byla od… krve.

Julius přitáhl nohy víc k tělu, objal je rukama a položil na ně vrásčitou hlavu. Jeho mysl byla zmatená. Nechápal vůbec nic. Co tady dělá? Kde je? Proč je v téhle kobce? Proč je upír? A proč si nic nepamatuje? Neví. Nechápe.

Slunce vycházelo a on byl unavený. Do oken se dostávaly sluneční paprsky. Na podlahu podle úhlu, v němž se zrovna nacházely, obkreslovaly rysy oken. Bylo to také jediné světlo v místnosti. I přes to, že doteď spal, by si nejraději lehnul. Jenže měl strach, že by se k němu dostalo slunce a on by zemřel. Jak ironické. Jsem mrtvý a mám strach z toho, že umřu…

Přes den nikdo dovnitř nepřišel. Ani hlásek z chodby neslyšel. Trochu ho to deptalo. Tak čas utíkal a on čekal. Občas mu přes obraz jeho vidění vběhla vzpomínka. Strávil tak celý den. Jen sbíral vzpomínky. A dělal si obraz svého života. Večer už věděl vše. Jako kdyby dostal Vzpomínkový lektvar. Nakonec usnul…

,,ÁÁÁ! Né! To bolí! Nechci! Argh…“ rozkřičel se, když odbila půlnoc. Jeho tělo prožívalo bolest podobnou bolesti vlkodlaka o půlnoci. Na hrudi cítil bolest- znak rodu Nebelvírů se rozzářil kvůli přeměně z upíra na čaroděje. Jako vždy. Normálně nejde vůbec vidět, přesto ho každý z rodu má, ale když je přeměna, tak se rozpálí do ruda. Jako teď.

Pavouk padl na kolena. Rukama se opřel o zem. Těžce oddechoval. V tu chvíli do pokoje vběhla Cassandra.

,,Pavouku! Jsi v pořádku?“ sklonila se nad ním. Pořád ztěžka oddechoval, ale vzhlédl. Nepatrně se na ní usmál. To jí zlomilo. Pravda byla, že celý den, kdy byl v Cele, se přemáhala, aby sem nevběhla a alespoň ho pevně neobjala. Teď však mohla.

,,Pavoučku…“ zašeptala mu do vlasů. Odpovědí jí bylo zašeptání jejího jména.

,,Tak se mi stýskalo. Nevěděla jsem, že žiješ. Proč ses neozval? Já nic nechápu…“ rozbrečela se Cass. To ho dost vyvedlo z míry. Ona nikdy nebyla hysterka nebo tak něco a sice jí opravdu strašně rád viděl, ale proč brečela?

,,Sandro, neplač, víš přece, že to nemám rád. Nikdy nevím, jak se mám zachovat…“ zoufal, ale k jeho údivu se rozesmála.

,,Vůbec ses nezměnil,“ vzdychla a pomohla mu vstát. Chvíli si ho prohlížela, nakonec mu rukou pročísla vlasy tak, jak to dělala vždycky, když něco vyvedl. Musel se nad tím pousmát.
,,Tak pojď, někdo by tě rád viděl…“ povzdychla si unaveně.


Když procházely domem, okamžitě pochopil, že je to jen přechodné bydliště. Skoro zřícenina dávala dojem, že každou chvíli hodlá spadnou. Zdi byly popraskané a bez barev, okna špinavá, dveře shnilé, chodby zašlé a tak to bylo všude. Dům měl sice jako každý svou historii, ale tahle Harryho ničím nepřitahovala.


Vešly do něčeho, čemu se v dávné minulosti říkalo obývák. Musel se dost přemáhat, aby nenakrčil nos ze smradu.

,,Pavoučku…“ zašeptala Jenny. Vlastně ne, ona není Jenny, je to Nicol. Jeho bývalá přítelkyně. Pomalu k němu přešla a opatrně ho objala. Pavouk jí to opětoval.
,,Niki…“ šeptl zas on. Byl moc rád, že je má zpět. Skoro se mu začínalo zdát, že je to všechno zpátky. Ale není. K tomu, aby to bylo alespoň z části jako dřív, tu scházelo moc milovaných přátel. Lukas, Patrik, Sebastian…

,,Já jsem sice taky ráda,“ ozvala se zamyšleně Sandra, „že jsi zpátky, Julie, ale mohl by jsi nám pár věcí objasnit…“




,,Tak,“ vzdychl Harry, když si s nechutí sedli na pohovku, „co byste chtěli vědět?“

,,Děláš si srandu?! My tě skoro po 200 letech objevíme a ty se nás zeptáš, co chceme vědět?! Jsi vůbec normální?!“ rozohnila se Nicol a nejspíš by i pokračovala, kdyby jí do řeči neskočila Sandra. ,,On si dělá srandu, vždyť ho znáš. Hele, co se s tebou stalo potom, když jsi… hm… umřel? Nevíme nic. Skoro ani to, jak jsme tě objevily. Povídej.“


,,Mno, už si to moc dobře nepamatuji, ale co,“ opřel se o Nicol. „Vše začalo už od mého dětství, tedy alespoň to, proč žiji. Jinak je začátek v době, když napadli místo, kde jsme zatím žili. Bylo to těsně po tom, co mi Cordelie na svatbě řekla, že si mě nevezme. Dost mě to vzalo. Začal jsem pít a jediná věc, co pro mě měla smysl, byl Patriček. Taky tanec a piano mě ještě trochu bavili, ale na alkohol to nemělo. Otec se v té době kvůli mé neopatrnosti dozvěděl, kde se schováváme, což ho ostatně mohlo napadnout už dřív, ale on a myslet…? Nikdy.

Narušily bariéry, které mimochodem nebyli zrovna chráněny, a napadli rodovou pevnost. Jmenovala se Secreto, pokud si to nepamatujete.Je to zajímavá pevnost. Godric Nebelvír za svůj život postavil dva hrady: Bradavice a právě Secreto. Z Bradavic se stala škola pro mladé čaroděje a druhý hrad sloužil jako Godricova osobní pevnost. On sám byl muž dvou tváří: z jedné hodný a šarmantní čaroděj se srdcem na správném místě, ale z druhé mocný upír milující černou magii. On nedokázal skrývat svou druhou tvář, ale i nechtěl, aby o ní někdo kromě dědiců věděl. A tak si z celého světa vybral jedno místo, které bych asi neočekával, ale byl to výborný nápad- Bermudy. Už v té době to bylo zvláštní místo- polovina ostrova byla jako ráj na zemi a druhá jako… no prostě hrozná. Sám Godric mi řekl, že to vystihuje jeho pravé já. Snažil se do toho vložit kus sebe-sama a to se mu povedlo. Hrad si nechal postavit od vězňů, kteří provedli hrozné věci a dostali malý trest. V podstatě si je VZAL z vězení a udělal si z nich otroky. Když hrad postavili nebo mezitím začali umírat, dal svolení Strážcům hradu, že si z nich mohou vzít duši. Strážci jsou tři, každému dal jednu třetinu duší hříšníků a oni na nějakých tisíc let se vpili do zdí hradu a hlídali ho. To byl rok 805. Když tisíc let pominulo, smlouva se musela obnovit.

Já v té době měl 21 let jako upír a právě Secreto byl můj domov. Jako dědici a právoplatnému majiteli na mě padlo, že obnovím smlouvu. A tak jsem si říkal: kde vezmu tolik špatných lidí? V Azakabanu? Byla to dobrá volba, vysál jsem tři lidi jedním kousnutím. Potrestám je, smlouva se obnoví a můj otec tam má své lidi či „kolegy“. To jsem si říkal. A tak jsem Strážce hradu poslal do Azkabanu na jatka.

Jenže jsem si neuvědomil, že právě v tu chvíli budu jako snadný cíl. Já i Patrik. No, otci asi došlo, co zapříčinilo, v té době stále probíhající, útok na Azkaban a dostal se až k nám. Začali jsme bojovat. Nechápu jak se jí to povedlo, ale objevila se tam i Cordelie. Nedávala chvíli pozor a už se na ní řítily tři kletby, z toho by jí každá dokázala hned zabít. Přemístil jsem se před ní a ty kletby se spojily. Vytvořily novou neznámou kletbu a ta zabila i mě. Budu muset přijít na to, co z toho vzniklo, že to dokáže zabít i upíra.

Já umřel a teď věřte nebo ne, objevil jsem se u Justmana a Natase-“

,,Kdo to proboha je? Už jsem ta jména slyšela, ale nějak si nemůžu vzpomenout kde,“ svraštila obočí Nicol.

,,Ty nevíš, kdo je Natas?!“ vykřikl Julius. Musel si ale hned sednout, protože se mu zatočila hlava. Nedal to však znát. Nicol si toho nevšiml, ale jeho kmotra po něm vrhla podezíravý pohled. Julius se tedy radši jal vysvětlovat.
,,Justman je něco jako pro mudly bůh, přesný opak Natase. Jsou to Převaděči. Když umřeš, převedou tě na druhý břeh. Podle tvého charakteru si tě rozdělí. Zlý Natas má jednu stranu a hodný Justman má zas druhou. Někdy se ale stane, že někomu znovu dovolí žít. Ale o pár let později. Já se narodil jako Harry Potter. . Jedna pitomá baba řekla věštbu a mě tím zkazila život. Ale to je teď jedno, hlavní je, že jsem se znovu narodil.
Před pár dny jsem měl autonehodu a převezli mě do mudlovský nemocnice. Ještě štěstí, že tam byla čarodějka jako sestřička. Po pár dnech od nehody se ve mně probudila má moc a mé prokletí o sobě už také začínalo dávat znát.
Ještě ten den jsem utekl do domu svého kmotra a můj přítel mě poslal k Mungovi. Tam jsem poznal Nicol, jako Jenny samozřejmě, a-“ chtěl dokončit svou řeč, ale Sandra mu skočila do řeči, když si všimla, jak Nicol zívá.

„A dál to známe zase my,“ přerušila kmotřence Sandra, hledící, jak jeho kamarádka zívá a usíná mu na rameni a on jak se uraženě odtáhl na druhý konec sedačky, myslíc si, že to zapříčinilo jeho vyprávění.

,,Á,“ pískla Niki, když se chtěla pohodlněji opřít o kamaráda a místo toho sjela po sedačce. Julius se musel rozesmát jejímu výrazu, ale okamžitě zmlkl, když se k němu přitáhla. Čekal, že mu dá „poučný“ pohlavek, jenže ona se jen složila v jeho náruči a usnula. Zvedl udivený pohled ke Sandře.

„Co blbne?“

„Dva dny nespala, nejdřív čekala, až se tu objevíš, a pak až se přeměníš zpátky. Skoro si ohryzala nehty, jak byla nervozní. Nekoukej tak, 200 let tě neviděla…“

,,Super, ale já nejsem polštářek. Grrr, ale budit jí radši nebudu. Jak to bylo dál? Pochybuji, že bych se jen tak z ničehož nic přeměnil…?“
„Ne, to určitě ne. Nedávno jsme se s Jenny byly podívat na Secreto. V Tanečním sále máte rodokmen. Šla jsem se na něj podívat a u tvého jména jsem se zarazila. Bylo tam napsáno sir Julius Gaius Caesar fon Nebelvír a v závorce pod tím bylo Harry James Potter a to samé jméno bylo i pod tímhle štítkem, vedle Patricka. To byla blbost. Protože kdybys měl ještě jednoho syna, pojmenovaného jako Harry James Potter, mělo by tam být alespoň Harry James PotterII. A ještě k tomu se tak ty nejmenuješ a taky by před HARRY mělo být sir.
Dotkla jsem se tvého jména a otevřel se mi životopis i u toho druhého štítku. U obou bylo napsáno, že tvé dosavadní bydliště je Kvikálkov v Anglii. A to by znamenalo, že žiješ.
Nastěhovaly jsme se s Nicol sem a ona šla na stáž k Mungovi, protože jsi tam zatím byl. Měla za úkol se s tebou sblížit a něco o tobě zjistit. V podstatě i okopírovat tvé údaje, které se zjistili při vyšetřeních.
Složení tvé krve je velmi zvláštní, protože jsi upír, ale souhlasilo s jeho vzorkem krvi. Nicol připravila test na rozeznání osoby a když byl pozitivní, už nebylo pochyb. Harry James Potter je sir Julius Gaius Caesar.
V nemocnici ti podávali lektvary a Nicol k nim jeden tajně přidávala. To zapříčinilo všechny ty podivnosti: zvláštní příměs v krvi, bolesti hlavy, krev z nosu, slabost… Tvé tělo se přeměňovalo na fázi, kdy už budeš zase upír. Jinak vypadáte úplně stejně,“ zamyslela se Sandra při poslední větě. „Nevím, v jakém čísle mám mluvit. Jestli mám brát, že ty jsi Julius a Harry je zas někdo jiný, nebo že jste jedna osoba… Co myslíš?“

Tohle ho zarazilo. Kdo on vlastně je? Sám netušil. Asi…
„Říkej mi normálně Pavouku. Já jsem jedna osoba, jenom mám víc jmen,“ zívl společně s Cassandrou. Už se zvedala, že si taky půjde lehnout, ale on měl ještě otázku. Musel se zeptat. Ať už rozum chtěl nebo ne, srdce muselo.

„Počkej, kmotřičko, mám ještě jednu… otázku. Co se stalo po tom, jak jsem to schytal? Co se stalo otcem, matkou, sourozenci, Annou, Patrikem, Cordelií a mými zvířaty?“

Sandra ztuhla. Sice čekala, že se zeptá, ale tak brzo…? Co mu má říct? Pravdu…
„Otec pořád žije, jen má nové tělo. Matka žije tam, kde žila už předtím a máš tam i bratry, jen tvé dvojče Anna utekla. Víš, Pavouku, neměj nikomu za zlé to, co udělal, ale ty jsi pro ně v tu chvíli doopravdy umřel a jejich život prostě pokračoval…“ zamlouvala to. Teď si nebyla jistá, jestli omlouvá Annu nebo Cordy. „A Cordelie… ona vzala Patrika i s tvými miláčky a ode dne, kdy jsi umřel, jsem o ní už v životě neslyšela. Oni prostě zmizeli. Začali od znova… Mají teď nový život,“ a s tím odešla.


„Tak oni mají nový život,“ zašeptal Nicol do ucha i když věděl, že ho neslyší, protože tvrdě spí, „no, co jsem taky mohl chtít, vždyť je to jasný. V podstatě jsem pro ně mrtvý. Ale když si představím Patrika, jemu teď je už vlastně přes 200 let. Ale najít je musím, nesmí se o mě dozvědět od někoho jiného… Jen to neřeknu Sandře…
A hlavně musím najít Annu, co ta asi dělá…? A Lukas by také měl ještě žít, vždyť on každý ze Smečky je v podstatě nesmrtelný. Nicol je poloviční víla, Lukas ze čtvrtiny elf, já s Annou jsme upíři, Sebastian je taky ze čtvrtiny elf… Sandra s Cordelií jsou ale obyčejné čarodějky! Vždyť obě mají být už dávno mrtvé…?!“ křikl zděšeně.
V tu chvíli se Nicol vyděšeně vzbudila.
,,Co-co-co se děje?“ vykoktala. Malý moment se rozkoukávala, ale načež se uklidnila. „Co křičíš, Pavouku? Děje se něco?“
„Jo, to se teda děje! Musím si okamžitě promluvit s Cass…“

„Cassandro! Kde si?! Okamžitě vylez!“ rozběsnil se a doufal, že za tu dobu, co s nimi nebyl, neudělala to, čeho se tak bál, že udělala.
„Jestli hledáš Sandy, je nejspíš v druhým patře v prvním pokoji z leva od schodiště,“ ozvalo se z obýváku.



„Sandro?!“ prskl po kmotře, když vešel do pokoje a našel jí u okna.

„Ano?“

„Jak to, že žiješ?“ vyštěkl nevybíravě. Sám nevěděl proč, ale velmi ho to vytáčelo. Už to, že před ním má tajemství.

„Jak to myslíš?“ nepochopila dotčeně jeho otázku.

„No,“až teď mu došlo, jak to vyznělo a nutno poznamenat, že výrazně zrozpačitěl, „prostě, je to už 200 let, co já umřel, ale ty jsi přeci byla jen čarodějka a žádný upír, elf, vlkodlak nebo jiný kříženec či stoprocentní bytost. Tak jak to, že pořád žiješ?“

„Jo tak, už jsem se lekla, že mě nevidíš rád,“ podrbala se rozpačitě na hlavě. „Víš, Pavouku, nejspíš jsem ti to už říkala, ale když jsi s námi nebyl, stala se spousta věcí a o nějakých nemám dosud sílu mluvit. A tohle je jedna z nich. Tohle je moje věc a já ti nepovím, co se stalo. Prostě nemám na to sílu a ani nechci. A jestli se ještě někdy setkáš s Cordy, také se jí neptej, jenom bys jí ublížil,“ domluvila a brala věc za hotovou.

„Ale-“

„Ptám se tě snad já, co se stalo, když jsem tě jednou našla na srázu v Secretu a ty jsi měl podřezané žíly? Proč jsi to udělal? Nebo proč jsi potom byl pořád pryč nebo opilý? Proč jsi se jednou sám od sebe přeměnil a úmyslně zakousl ty lidi? Nevyptávám se tě na nic, když mi to nechceš říct, prostě ti věřím!“ zvyšovala hlas a on z ní dostával strach. Takovou jí neznal. Muselo se jí stát něco strašného. Teď už se jí z očí vykoulely dvě samotné perličky, jež následovaly jejich sestřičky. Nakonec po stěně sklouzla na zem a tak také zůstala. To ho vyděsilo nejvíc. „Měla jsem ohled k tvému soukromí, tak měj i ty k mému. Nechci se s tebou hádat hned první den, když už všechno může být lepší. A teď mě, prosím, nech o samotě. Chci být na chvíli sama…“





„Vyhodila tě z pokoje, co?“ opřela se Niki o rám dveří v „kuchyni“.

„Jo, jak to víš?“ přistoupil k ní. „Nejdřív mě sprdla a pak vyprovodila s tím, že chce být o samotě. Dělá to snad častěji?“

„To se ví. Už dlouho tráví víc času sama, než ve společnosti lidí. Nikdy mi neřekla, co se jí stalo. Prostě na čas odešla a zas přišla a od té doby se chová takhle,“ kousla do jablka. „Zavře se v pokoji, chvíli kouká z okna, pak se sveze na podlahu a brečí jak želva. Není s ní moc řeč v poslední době,“ mávla nad tím nerozvážně rukou. Překvapila ho ta její lehkomyslnost. Ani jí takovou neznal. Čas je změnil.

„Fajn, ale co s tím uděláme? Je to hotová hromádka neštěstí,“ koukl zamyšleně.

„My? Pavouku, tohle si musí vyřešit ona sama, je to její problém. Nech to být, čas to spraví,“ položila mu ruku na rameno, než odešla.

„Nespraví…“





„Co budeme dělat dál?“ zeptal se zamyšleně. Seděl na sedačce a pozoroval Sandru, která nostalgicky hleděla z okna na ulici.

„Najdeme Lukase se Sebastianem, možná i Annu, ale do té doby se nastěhujeme k tobě. Mám tu i přenášedlo, můžeme klidně hned,“ sáhla si do kapsy u kalhot a vyndala malý tiket.

„Klidně, mě je to jedno. Skočím pro Nicol,“ vykročil, jenže v zápětí do ní vrazil. Tělem mu projelo příjemné mravenčení. „Ou, promiň, já nechtěl.“

„V pohodě. Tak jdeme- ehm, totiž jedem- ale ne, vlastně to no… víš… tamto…“ zasekávala se při pohledu jeho očí. On na tom nebyl o moc lépe.

„Jo, vím. Přenášíme,“ breptl.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si jeho kmotřička. Bylo jasně znát, že se přemáhá, aby nevyprskla smíchy. Už je to tu zase, pomyslela si.

„Tak frčíme,“ zvolala už zcela probraná Niki a zvesela vykročila k přenášedlu a on s ní.

„Na tři,“ upozornila je Sandra, „raz, dva a tři!“



„Au!“ zavyli společně při dopadu.

„To bylo tvrdý,“ poznamenal uštěpačně a vyndal z pod sebe album. Okamžitě se rozhlédl okolo sebe. Byli v Tanečním sálu. Jeho oblíbené místo. Tady si vždycky vybil energii. Přímo miloval tancování, hlavně tango a latinsko-americké tance vůbec.
Uprostřed dlouhé zdi se pyšně vyjímal rodokmen rodu Caesarů. Byl celý z masivního železa, jména na štítkách byla zlatým písmem a nutno poznamenat, že celý rodokmen není zrovna „malý“.

„Vítejte doma, sire,“ uklonilo se malé stvořeníčko a on vyskočil snad dva metry vysoko, načež se okamžitě otočil.

„Takže, tohle je domácí skřítek, pokud jsi to nepochytil,“ prohlásila Nicol výsměšně, když na skřítku delší dobu hleděl.

„No ne, fakt?“ podíval se na ní hraně zaraženě, ale pak svou pozornost znovu upoutal na skřítku. „Jak se jmenuješ?“

„Nemám jméno, sire, teprve mě pojmenujete,“ špitla. Bylo poznat, jak je nervozní, protože neví, jaký její nový pán bude.

„Jo? Teda vlastně jo, ano,“ znervozněl i on. „Mě je to v celku jedno, třeba… Desdemona,“ vzpomněl si na svého oblíbeného spisovatele.

Najednou se holky rozesmály. „Mám u tebe deset galonů,“ šťouchla rozesmátá Sandra do dívky vedle ní.

„O co jste se vsadily?“ došlo Pavoukovi.

„O to, jaký jí dáš jméno,“ dosmála se Nicol, „já řekla z Hamleta Ofélii a ona z Othella Desdemonu. Bylo nám jasný, že to bude od Shakespeara.“

„Něco proti Williamovi?“

„Ne, vůbec, já jen, že když máš něčemu kromě člověka dát jméno, vybíráš od Shakespeara.“

„No a co, tak se mi líbí hry od něj, no,“ začervenal se s mírným úsměvem.

„Vždyť já nic neříkám, Shakespeare byl machr,“ rozesmála se znovu.

„Jdi se radši porozhlédnout, abys nezapomněl, co kde je,“ přerušila jejich začínající hádku, „ a ty, Nicol, jdi vlastně radši taky. Já si musím něco zařídit,“ šáhla Sandra pro lístek a přenesla se zpátky.



„Je to zvláštní, vrátit se zpátky domů,“ pronesl zamyšleně, když dlaní přejel po skříňce s alkoholem. „Všechno je tak známé, ale přitom jsem tu dvě století nebyl.“

„Zvykneš si, složíme znovu Smečku dohromady a bude to jako dřív,“ zpanikařila Nicol. Nejspíš to pochopila, jakože se mu tu nelíbí a chce zpátky.

„Tady nejde o zvyk, jen je to zvláštní,“ vytáhl z Lékárničky koňak. „Chceš?“

„Klidně,“ přikývla. „Poslyš, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Hodláš najít Patrika s Cordelií?“

Na chvíli se zamyslel. Nečekal, že se ho zeptá zrovna na tohle. Možná, že jí bych to říct mohl. Bude lepší, když to někdo bude vědět. – Neblázni, řekla by to Sandře. – Proč jim to vlastně nechceš říct? – Zlobili by se a zase bychom se hádali. - Ať chtějí, nebo ne,tohle je tvoje rozhodnutí. Nebo se snad chceš pořád držet jejich sukničky? – Ha-ha-ha, já jen, že kdyby se něco stalo, aby věděli, co se mnou je… - Nic jim do toho není, je to naše věc.

„Možná, na,“ podal jí skleničku a sám se napil. Po spolknutí si vyměnil s Niki nejistý pohled. Koňak měl docela rád, tak proč mu nechutná? Že by… Znovu se oba napili. V zápětí se jen poprskali, když zjistili, že je zkažený.

„Asi to budeš muset projít, tohle určitě není jediný,“ zadržovala smích. „Když si představím, že nejmíň polovina všeho alkoholu tady je zkažená…“

„Ale ne, to se mi snad jen zdá,“ vzdychl nešťastně.

„Ale no tak, ber to z té druhé stránky, zase bude to víno ve sklípku vynikající,“ rozesmála se naplno, když uviděla jeho obličej.

„Víno? Hm, to je pravda,“ zazářila mu očka a začal se smát s ní, „ale stejně bych radši ten koňak.“



„Pavouku,“ ozvalo se mu u ucha šeptem. Jen se s brukotem převrátil na druhý bok.

„PAVOUKU!“

„Ještě jednou mi zařvi u ucha a nedožiješ se rána,“ řekl vážně, když si vylekaně sedl. „Co potřebuješ?“

„Já nic, já jen, že Sandra-“ začala Nicol taky vážně, ale křik jí přerušil.

„Juliusi Gaiusi Caesar fon Nebelvíre!“ vtrhla do ložnice jeho kmotra. „Jak si to představuješ?! Co to má znamenat?! Ty jsi předevčírem vysál dva kouzelníky! A ještě k tomu před svědky, dokonce mudly! Z těch čarodějů jsou teď taky upíři! A nejenže už ministerstvo ví, že se tam potuloval upír, ale ví i to, jak vypadáš! Co mi na to řekneš, Juliusi? A radím ti, abys si svou odpověď pořádně promyslel, jinak si mě nepřej…“

„Víš, Sandro,“ začal opatrně a pomalu ustoupil k posteli, i když věděl, že ona ho neuhodí. Byl to prostě instinkt. Ona ho nikdy neuhodila za to, co udělal. „Tehdy mi chtěli ublížit a já se musel nějak bránit! Utekl jsem z ústředí a nevěděl, kam jít. Jel jsem za ní,“ ukázal na kamarádku, „jenže oni se mi postavili do cesty. Byl jsem zmatený, naštěstí se ale probudilo mé druhé já. Oni by mě klidně zabili, ale takhle jsem je zabil já.“

„Výmluvy si nech na později, teď máš práci,“ hodila před něj bez vysvětlení Denní věštec a odešla.

„Co to?“ zeptal se nechápavě. „To se přeci dalo pochopit…“

„Radši si přečti noviny,“ doporučila mu Nicol a práskla sebou do postele vedle něj.

Vztáhl ruku k novinám a už na obrázku se zarazil. Nebyla to fotografie, ale tužkou udělaný docela přesný náčrt.



SKANDÁL! V LONDÝNĚ ZAÚTOČIL KRVEŽÍZNIVÝ UPÍR!!!

Pokousal dva kouzelníky a třetího zmrazil

Skandál! Z noci na dnešek se v jinak poklidném Londýně objevil mladý neznámý upír! Jako svou oběť si vybral dva kouzelníky, Jonathana Smitha a bývalého smrtijeda Rufuse Lestranga, a třetího kouzelníka, Jamese Wilsona, zmrazil, toho se bohužel zatím nepodařilo rozmrazit. A nejen to, když převezli pokousané oběti ke sv. Mungovi do speciálního oddělení, nechali je na chvíli v místnosti bez dozoru a když se k obětem vrátili, byli pryč…! Bystrozorové, kteří zvenčí hlídali pokoj, říkají, že z místnosti nebylo nic slyšet, ale když chtěli vejít, dveře nešli otevřít a až po chvíli se samy otevřeli, jenže v místnosti zbyla jen dvě prázdná lůžka.

Upír zaútočil v mudlovské části Londýna, ve Filipově náměstí. Byl oblečen do typického upírského hábitu (černý dlouhý kabát s červeným vnitřkem a vysokým límcem), ale přes něj měl ještě smrtijedský plášť, tedy můžeme s jistotou říct, že upír je zastáncem vy-víte-koho.

Zvláštním znamením tohoto monstra je jizva od pusy k uchu na pravé tváři, na zádech i hrudi, a tetování na pravém prsu. Upír má černé oči, černé vlasy a není moc vysoký. Portrét se podařilo udělat díky svědkům, mudlům, kteří útok viděli. Později jim byla smazána paměť.

Zatím není známo, odkud a kdo ve skutečnosti je, víme jen, že tento „Zjizvenec“ je velmi nebezpečným a krutým zastáncem vy-víte-koho. Ministerstvo kouzel proto vypsalo odměnu 1 000 galeonů na Zjizvence, ať už živého nebo „mrtvého“…


„Ejhle, to se mi nějak nepovedlo,“ zkonstatoval uštěpačně. „Co říkáš?“

Když se Nicol nijak neozvala, podíval se na ní. Za jeho ramenem sledovala noviny a fascinovaně zašeptala: „1 000 galeonů…“

„No to si snad děláš srandu,“ došlo mu, na co myslí. Tohle by od ní v životě nečekal. „Ty by jsi mě byla schopná zabít pro peníze?!“

„Ne, to ne,“ zpanikařila okamžitě, „já jen, že to není zrovna jako to.. no, víš… málo.“

„Jasně, už ti věřím,“ urazil se a znovu si přečetl poslední větu. Chvíli na ní překvapeně koukal. Až teď si pořádně uvědomil, že na něj vypsali odměnu.

„Cože?! 1 000 galeonů?!“ zakřičel naštvaně.

„Blik,“ neodpustila si. „Ale opravdu, není to zrovna málo…“

„1 000 galeonů!“ křikl znovu. Naštvaně sroloval noviny. „Jenom?! Já mám snad větší cenu, nemyslíš?“ praštil jí s nimi do hlavy.

„Au! To bolelo!“ chytla se za hlavu. „Copak já za to můžu?!“

„Za tohle zrovna ne,“ připustil, „ale za to, co tě napadlo už jo.“

„Najdi někoho, koho to nenapadlo. Dneska to není zrovna málo.“

Naštvaně si odfrkl a práskl sebou uraženě do peřin. K jeho překvapení si na něj Nicol lehla.

„Snad by jsi se nezlobil,“ nasadila prosebný obličej, „já to tak přece nemyslela. Mám tě moc ráda a nikdy bych ti neublížila.“

„Fakt? To jsem viděl,“ polkl. „Od toho kříže mám na hlavě pořádnou bouli.“

„A nemám ti jí pofoukat?“

„To klidně můžeš, mě to vadit nebude,“ přetočil se na ní. Už od sebe byli jen 10cm…

„Fajn, ale nejdřív…“

Už jen 5cm…

„Ano? Co nejdřív…?“

Už jen 3cm… Už i nepatrně přivíral oči, jenže…

„Jenže nejdřív, lásko,“ pokrčila prudce koleno, „na tebe čekají dva upíři ve sklepě, abys je probodl.“

Dala mu rychlou pusu a vyskočila svižně z postele a nechala skučícího Pavouka své bolesti…